Ústavní forma ochranného léčení představuje nejintenzivnější zásah do osobní svobody v rámci ochranných opatření. Pokud by léčba nebyla hodnocena jako úspěšná, mohl klient v ústavním režimu setrvat po další dlouhou dobu.
Pro klienta bylo proto zásadní prokázat, že léčba splnila svůj účel, že došlo ke stabilizaci jeho zdravotního stavu a že další léčba může bezpečně pokračovat ambulantně bez významného rizika pro společnost.
Od počátku bylo důležité průběžně monitorovat vývoj léčby a připravit podklady pro případnou změnu její formy.
Během pobytu v Psychiatrické nemocnici Bohnice klient řádně plnil léčebný program, postupoval jednotlivými stupni režimu, dodržoval stanovený léčebný plán a při vycházkách i propustkách nevznikly žádné problémy. Lékaři současně zaznamenali postupné zlepšování jeho psychického stavu, zmírnění úzkostných projevů a stabilizaci chování.
Významným faktorem bylo také zajištění návazné léčby. Klient si během pobytu vyřizoval následné doléčování v terapeutickém zařízení a měl zajištěnu další psychiatrickou ambulantní péči. Současně měl po propuštění zajištěné rodinné zázemí v místě bydliště své matky.
Při jednání soudu klient otevřeně popsal svou předchozí závislost i motivaci pokračovat v abstinenci. Uvedl, že po zkušenosti s vazbou i léčbou chce vést řádný život, pracovat a pokračovat v léčbě. Současně potvrdil, že je připraven docházet k ambulantní psychiatričce a pravidelně navštěvovat doléčovací program.
Ošetřující lékařka soudu sdělila, že klient absolvoval kompletní léčebný program, během léčby nebyl agresivní, neporušil abstinenci, má vytvořený náhled na svou závislost a nepředstavuje nebezpečí pro sebe ani své okolí. Podle jejího odborného názoru již pokračování ústavní léčby klientovi nemá co dalšího nabídnout.
Návrh podpořili jak státní zástupce, tak obhajoba. Soud následně návrhu vyhověl a rozhodl o přeměně ochranného léčení z ústavní formy na ambulantní. Soud výslovně konstatoval, že účelu ústavní části ochranného léčení bylo dosaženo a že další léčba může pokračovat ambulantně.
Po vyhlášení rozhodnutí se klient, státní zástupce i zástupce Psychiatrické nemocnice Bohnice vzdali práva podat stížnost, takže rozhodnutí nabylo právní moci bez dalšího přezkumu.
Ochranné léčení není sankcí, ale především nástrojem léčby a ochrany společnosti. Pokud klient přistoupí k léčbě zodpovědně, spolupracuje s odborníky a vytvoří si podmínky pro bezpečný návrat do běžného života, může být ústavní forma léčby nahrazena výrazně méně omezující ambulantní péčí.
Tento případ ukazuje, že význam obhajoby nekončí pravomocným rozsudkem. Důležitou součástí práce advokáta je také zastupování klienta v navazujících řízeních týkajících se výkonu ochranných opatření. V tomto případě se podařilo dosáhnout toho, že klient po úspěšném absolvování ústavní části léčby mohl pokračovat v léčbě ambulantně, vrátit se do běžného života a současně zachovat potřebný terapeutický dohled.
